Jméno Lacey Sturm je často spojováno s kapelou Flyleaf. Když Lacey Sturm před několika lety odešla z Flyleaf, kterou pomáhala vytvářet, nikdo nevěděl, jestli se vrátí k hudbě, dokonce ani Lacey. Po pár letech se vydává na sólovou dráhu a v roce 2016 vydává své sólové album „Life Screams“. Znáte její životní příběh?

„Vzpomínám si, když jsem měla 14 let a nahrála jsem svoji první píseň, tehdy mi s tím pomáhala máma. Měla něco jako malé nahrávací studio a slyšet svoji hudbu je něco nepopsatelné. Nikdy bych neřekla, že se budu živit hudbou, dokonce jsem nevěřila, že se to dá. Když jsem byla malá, měli jsme finanční problémy. Moje máma byla v 18 letech svobodná maminka s dvěma dětmi – bylo to těžké. Když jsem měla 10 roků, mého 3 letého bratrance, který byl pro mne jako bratříček, zabil jeho nevlastní otec. Jak bych mohla důvěřovat Bohu, který je schopný dopustit něco takového? Vše se zbortilo, až jsem propadla drogám a depresi a dále jsem si ji prohlubovala. V 16 letech jsem byla přesvědčenou ateistkou a zajímala jsem se o různé náboženství, ale všechno mi přinášelo jen prázdnotu – ať už to byli drogy nebo sex. A když ji v mém životě nic nedokázalo zaplnit, prostě jsem už nechtěla dále žít. Měla jsem v úmyslu spáchat sebevraždu, nechtěla jsem se už nikdy probudit. Byla jsem z toho unavená a cítila jsem, že už takto nemohu dále přežívat. V den, kdy jsem se plánovala zabít, jsem přišla ze školy domů dřív. Moje babička tam ale neměla být. Podívala se na mě a řekla: „Něco s tebou není v pořádku. Půjdeš do kostela.“ Ale kostel byl tím posledním místem, kde jsem chtěla být. Nesnášela jsem křesťany, nesnášela jsem církev. A říkám ji: „V žádném případě.“ Šíleně jsme po sobě začaly křičet a vzpomínám si, jak jsem nakonec pověděla: „Tak fajn, půjdeme tam, jenom už sklapni.“ A potom se zabiju. Seděla jsem vzadu v kostele, rozvalená na stoličce s překříženýma rukama, kazatel se rozhovořil a jeho slova mi pronikla do srdce, jakoby jsem byla v místnosti jenom já. Z ničeho nic se zastavil uprostřed kázání a říká: „Někdo v této místnosti má sebevražedné sklony. Bůh chce, abys věděl, že Tě miluje.“ Naskočila mi husí kůže a pomyslela jsem si: „Toto je hodně divné, musím odtud vypadnout.“ Po bohoslužbě jsem vstala a směřovala jsem ke dveřím, ale jeden muž mě chytil za rameno. Byl to bělovlasý stařec a říká: „Bůh chce, abych si s tebou promluvil. Chce, abys věděla, že i když jsi svého pozemského otce nikdy nepoznala, On ti bude lepším otcem, než by ti mohl být jakýkoliv pozemský otec.“ A dodal: „Vidí tě, když v noci chodíš spát s pláčem.“

Když tohle pověděl, dost to semnou otřáslo, protože od 10 let jsem chodívala spát s pláčem každou noc. Jinak bych ani neusnula. Ale pokračoval: „Vidí tě, když chodíš spát v noci s pláčem a tak moc tě miluje, že poslal svého syna Ježíše krvácet a zemřít na kříži, aby vzal na sebe všechnu bolest, co prožíváš, abys ji nemusela prožívat ty.“ Chytil mě za rameno a začal se modlit nějak takto: „Bože, prosím tě, obejmi svoji dceru, ať pozná, jak moc ji miluješ.“ A v té chvíli se stalo něco, co se nedá vysvětlit, to je potřeba zažít. Cítila jsem se jako bych doslova stála před Stvořitelem vesmíru. Čeho jsem si úplně prvně všimla, bylo, že tento Bůh je tak svatý a úžasný a já taková vůbec nejsem. Tento Bůh byl tak svatý a úžasný! Kdyby mě On od sebe odehnal, bylo by to vůči mě správné a spravedlivé. Ale nejbláznivější na tom všechno bylo, že mě vzal do náruče se slovy: „Miluji tě takovou, jaká jsi. Nejsem z ničeho rozhněvaný, a jak mi dovolíš, obnovím tě.“ Připadá mi úžasné, že Bůh je takovýto otec. Ježíš umřel místo mě a to jediné co musím udělat, je věřit tomu a říci mu ANO, aby mě přeměnil, aby mě obnovil.

Jestli chceš přijat Krista - můžeš se pomodlit tuto modlitbu, kterou jsem se modlila i já:

„Bože můj, jsem hříšný. Lituji svých hříchů. Chci se od svých hříchů odvrátit. Věřím, že Ježíš Kristus je tvůj syn. Věřím, že zemřel za můj hřích a že jsi ho vzkřísil. Odteď mu chci důvěřovat jako svému Spasitelovi a následovat ho jako Pána. Ježíši, do tebe vkládám všechnu důvěru a odevzdávám Ti svůj život. Prosím, přijď do mého života a naplň mě Duchem svatým. Prosím o to ve jménu Ježíše Krista. Amen. „

 

 

Lacey Sturm vydala v roce 2016 svoji druhou knihu, „The Mystery“. Kniha je o vztazích a jak zmínila v jednom rozhovoru, pracuje na tom, aby měli s manželem co nejlepší manželství. Co ji vedlo k tomu, že se chce s námi sdílet o jejím životě, vztazích?

„Vdala jsem se ve svých 19 letech. Rozvedla jsem se, když mi bylo 21 let. Moje první kniha byla o mé cestě depresí, sebevraždě a hledání víry jako ateista, který nenáviděl křesťany a nenáviděl Boha. Pak jsem se setkala s Bohem, který mi zachránil život. Jednou z dalších věcí, která nás vykolejuje je, jak reagujeme na romantiku ve vztazích. Může to být opravdu skvělé nebo skutečně destruktivní a pro mě to bylo opravdu destruktivní. Tak jsem o tom napsala. Žijeme v kultuře, kde oslavujeme často destruktivní romantiku. "Byla to pro mě opravdu těžká kniha, bylo to pro mne hodně zranitelné téma také proto, že padaly kolem mě dotazy typu: "Proč říkáte lidem tyto příběhy? Proč říkáte těmto lidem o všech vašich prožitcích?“ „Vzpomínám si, jak jsem jednou stála v počítačové místnosti s mým manželem. Něco jsme sledovali. Bylo to popové video a právě propagovalo nějakou nevhodnou záležitost a já jsem byla ohromena tím, že to děti poslouchají; co to může vnést do srdce a jak je to bolestné a zranitelné. Byla jsem ohromena a začala jsem plakat nad svým příběhem a právě jsem se ocitla v modlitbě, aniž bych si uvědomila, že se modlím. „Pokud existuje nějaký způsob, který by pomohl jedné osobě, prosím Bože, použij můj příběh. Nechť to není marné.“ řekla jsem a pak jsem podepsala knižní smlouvu. Den, kdy jsem knihu poslala mému agentovi, jsem měla telefonát a nějak mi v hlavě běžela otázka: "Proč to dělám?" Pak jsem dostala další telefonát. Poslala jsem předem upravenou verzi mým přátelům, kteří prošli stejnými životními událostmi. Žena měla emocionální problémy a její manžel měl sexuální záležitost. Měli tři děti. Nakonec se smířili a znovu se vzali a jejich příběh je úžasný. A to je krásné.

Bolest života nás může přimět k tomu, abychom se obrátili na myšlenku lásky. Chceme být chytřejší než další žal. Přesto naše srdce stále hoří, když narazíme na nejčistší formy lásky. V naší zlomyslnosti se pokoušíme vytvářet lásku, ale nakonec se stává verzí něčeho, co je filtrováno skrze naše rány - zkroucené a roztrhané - dokud ji nepoznáme.

 

 

Podobné články

2016 Copyright Pavel Šupol | Všechna práva vyhrazena | Login | Tvorba: www.lukaspavelec.cz